Je 22.března 2009, 14hodin místního času.

Tady v  Etiopii je jedenáctý den sedmého měsíce, rok 2001, sedmá hodina dne, protože půlnoc je v šest ráno. Mobil je jen na svícení v hotelu, když nejde proud (pokud někdy jde) a GPS ukazuje  souřadnice ve velké bílé zóně.Sedím nad vodopády Modrého Nilu v úchvatné krajině, kde před 3000 lety údajně panovala královna ze Sáby a kde se rodila jedna z prvních civilizací světa. A tak jako ostatní „spásám keříky čatu“ (Kata jedlá – catha edulis) na políčku, které nám prodal místní „farmář“.  Připadám si tak trochu jako hned vedle se pasoucí  ovce, protože euforizující a povzbuzující účinky se naplno projevují až po snědení 30-40deka. 

Do Etiopie jsme dorazili jako malá humanitární skupinka, přivezli oblečení, pastelky, omalovánky a další.  Před necelou hodinou jsme byli v sirotčinci matky Terezy, kde pracuje zdarma naše kamarádka. Přivítalo nás  200 dětí,  všechny HIV pozitivní. Drží nás za ruce a chtějí si hrát. Nejsou zde léky, je málo jídla. Nejmenšímu je 6 měsíců a oba rodiče mu před týdnem zemřeli na AIDS.

A tak tu teď na břehu Modrého Nilu pojídáme čat a snažíme se na to vše nemyslet.

Death Valley

Byl to můj nápad vzít si tandemový padák. Ostatní členy výpravy jsem přesvědčil, že je to naprosto bezpečné a že to umím. Po třech dnech jsme asi 500km od Addis, pod námi obrovské údolí a já hledám první „oběť“. Olča nikdy na padáku nebyla, takže má premiéru v Etiopii. Blesková instruktáž, osekáváme bodlinatý keře před sebou a když to trochu foukne, tak  to bude o dvou krocích. Olča už ale chvíli nemluví a vidím na ní, že ani barva obličeje není nejzdravější.

„Jdeme“ skoro zakřičím. Dva kroky, při druhém se jí podvrkává noha, Olča padá, já přes ní, padák už skoro nad náma, akáty a opuncie přímo před náma. Přibrzdím, ale těch půl metru chybělo. Letíme, ječíme nadšením a v tu chvíli ani necítíme ty desítky trnů, které jsme si vzaly na tenhle let s sebou.

Po dvaceti minutách přistáváme na dně údolí, kam se klikatí i cesta po které má přijet náš offroad. Vítá nás roztřílený etiopský tank z války s Eritreí z roku 2000.  A vítá nás pekelné vedro. Nejsem schopen ani zabalit padák. Mám pocit, že každou chvíli zkolabuju. Vário ukazuje 63stupňů. Nikde nikdo, voda v řece neskutečně páchne a má tak 35stupňů. No prostě Death Valley.

Aksumské pivo

Jsou staré 3000 let, mají výšku až 26m, váha 46 tun. Aksumské stély. Jejich vznik je stejně tajemný jako egyptské pyramidy. Zírám na tu nádheru a nechápu jak to dokázali. O hodinu později se o 4km dál snažíme zdolat asi 300m vysoký skalní sráz. Když jsme konečně s desetiletým průvodcem nahoře, jsme v šoku ještě víc. Tady je lom, kde více než 30m dlouhé monobloky těžili. Doprava? Smiřuji se s tím že na dnešní místo to dopravili létajícím talířem  v nákladovém prostoru.

„Dnes už je  čas spláchnout prach“ prohodí Teddy náš etiopský  řidič a průvodce v jedné osobě. „Co by jste řekli místnímu pivu?“ pokračuje v lákání znalců z Čech. „Jasně jedem“ zní jednohlasně.

Na vysvětlenou. Denní příjem např servírky v restauraci je 6 birrů (12 korun), nejlevnější třetinka piva ve skle stojí 5 birrů. Takže všichni pijí „místní“. Hospoda se pozná tak, že před hliněným domem je do prachu cesty zapíchnutý klacek a na něm visí plechový hrneček – tady se dnes „točí“. Dům má okolo dvorku „zeď“ vytvořenou ze sušených kravských lejn. Uvnitř na dvorku sedí asi patnáct mužů, svírají plechové kalíšky a žena  z uříznutého 5litrového kanystru nalévá „pivo“. S Ondrou jdeme do toho, protože je nám jasné, že tady jen tak sedět nemůžeme. První doušek a mám pocit, že to bude moje poslední. S kyselým obličejem usrkávám dál. Jednomu z místních se líbím a tak mě bere do „domu“ a prozrazuje výrobní tajemství. Před půl rokem tu Číňani asfaltovali a zbyli po nich 200 litrové barely od asfaltu. Hodí se perfektně. Místní obilí, trocha kávy, voda z nedaleké studny a za pět dní je nakvašeno. V rohu místnosti stojí 4 sudy a žena přichází s kanystrem aby nabrala  další pivo pro žíznivé krky… a zítra bude už nakvašeno u sousedů.

První Etiopan na padáku

Etiopie je uvedena třiatřicetkrát v Bibli a mnohokrát v Koránu. A Lalibela je tak posvátná, že jsme se místo chození rozhodli raději létat. Skalní chrámy dnes oželíme.

Nějak se dnes po „místním pivu“necítím moc fit a tak pronajímám průvodce i s oslicí. Po krkolomné stezce pak vystupujeme na skalní hranu asi 400m nad městem. Na malé plošině je  několik chýší. Nabídka k obědu přichází vhod. V chýši je mladá rodinka, asi roční dítě si radostně hraje ve vyhaslém ohništi. Dostáváme injaru (placka  s tím co dům dal) s trochou omáčky a šálek kafe. Platíme 3birry (6č) a rodina je ráda, že vydělala. Rukama, nohama přemlouvám mladého muže aby se mnou letěl. Naprosto nechápe. Beru ho tedy na vyhlídnuté startoviště a oblíkám do sedačky a připínám padák. Tváří se vyděšeně a jeho oči jako by říkaly:“ vždyť lítat smějí jen andělé“. Mezitím se seběhla celá  vesnice a tak i když jsou Etiopané velice přátelští, zapínám do sedačky Olču. Škoda, mohl to být první Etiopan na padáku.

Zlato a Dorziové

Jižní Etiopie není turisty prakticky navštěvovaná, i když je to domov úžasných národů desítek jazyků. Možná proto, že je zde spousta zlata a bílý „gringové“ jsou pověstní jeho směňováním za zrcátka. Místní už ovšem nejsou tak hloupí a tak „gringi“ vidí velice neradi.

Kmen  Dorzi (žijí v kopcích nad jezerem Abiata-Shala ) sice moc zlata nemá, ale zato vyrábí vynikající pálenku z kukuřice. Dnes má kmen zrovna „fiestu“ a tak tu za mystického zvuku bubnů a neskutečných tanečních kreací pomalu utužujeme přes „kukuřičnou“ česko-dorzí přátelství. Dorziové jsou známí lovci levhartů. Kůže by se tu dala koupit levně. Marně jim vysvětluji, že „Airport Security“ v Adis bych asi neprošel. A tak se vracíme raději ke kukuřičné a já se jim snažím vysvětlit zákonitosti létání na „kusu hadru“.

Dorzi na primitivních stavech tkají nádherné šály. Jen doufám, že si nebudou chtít po mém výkladu „spíchnout“ taky padák.

Kráter sopky Waschi

Potom co jsme dnes u Arba Minch  na  jezeře Abaya projížděli na chatrné loďce mezi čtyřmetrovými krokodýli a občas se vynořujícími hrochy, jsem fakt rád, že už zase míříme do hor.

Stovky kilometrů prašných cest, kde se občas setkáme jen  s  Toyotou UN (United Nations – nejsou zde v oblibě).  Ale hlavně neustále míjíme tisíce a tisíce lidí, kteří se trmácejí pěšky několik kilometrů, aby na místním trhu mohli prodat otep dřeva, čat, kozu. Cestu lemují nuzná kamenitá políčka, kde dva lidé táhnou dřevěné rádlo, které drží třetí z rodiny. Doba kamenná.

Jsme ve 3 300m.n.m. na hraně kráteru Waschi. Kráter ve tvaru kužele má průměr asi 7km a dolů na dno je převýšení asi 500m. Tam dole je nádherné jezero, vesničky, lidé, deštný prales. Je to jak sen. Vše uvnitř kráteru. A je to taky výzva. Konečně nalézám plochu asi 20x 20m. Rozkládám padák, přibíhá starší Etiopan a gestikuluje. Teddy překládá: „říká, že mu stojíš v bramborách“. Balíme. Asi za deset minut už ale ladně startujeme, nyní z malého strniště, kde místní zemědělec již nic nenamítá. Asi hodinu lítáme kráterem a protože se pasažérce nelíbí trochu „brutál“ termika, jdeme na přistání.

Nikdy to netrvá více než deset vteřin. Těžko říct odkud se tu vzali. Dvacet, třicet dětí. Asi desetiletá dívenka ukazuje do nebes, spíná ruce a prohlíží si nás jako zjevení. Pak vezme moji ruku, položí si ji na hlavu a poklekne.

Je to neskutečné a zároveň mě napadá : „Jak těžké je být bohem“.

Jarda Šembera / Gringo

>>>Odkaz do fotogalerie<<<

Bylo krásné ráno, jako stvořené pro pohodový slet rovnou na svačinku, na tajnou přistávačku v kempu. Pravda, večer se trochu popilo. Oslavoval se můj první pořádý výlet v termice do hor a skoro i zpět (o tom později:-). Padly jen dvě a půl lahve vodky ABSOLUT, nějaké to Portské i neportské na 4 aktivní chlastače, takže vlastně pohoda, počítáme se skoro za abstinenty.

Nicméně už brzká ranní cesta na start byla klikatější, než obvykle bývala za normálních okolností. I zatáček bylo asi tak o 150 víc. Než jsem dosupěl na start, rozbalil padák, vyžehlil šňůry, oblékl svůj goretexový kompletek a záchrannou vestu, zdálo se být všechno v normálu. Asi bych ani nic nenadýchal. Už jen brejle, přilba a vysílačka a je to tu! Venca Motyčka připraven ve člunu, Jana u kamery, vítejte na dalším dni krizovek! Na poslední chvíli ještě odevzdávám vário, nechávám si jen vodotěsnou GPS a ruský nezničitelný analogový vejškoměr, co mi zbyl z dob, když sem ještě skákal z letadla.

A už byl dán pokyn startérovi aby odstartoval další díl naší malé vzdušné steepelchase. Středně těžké podmínky, vítr v zádech cca 1m/s, start na berana, já nadrblej, že bych vzal za vděk i ovcí, kdyby mě roztáhla (do vzduchu).  Těším se na rotovanej einklap, nebo na pilování a čištění spirály, možná dokonce na fullstall.

Jaké je ale moje překvapení, když z vysílačky slyším: „Tak si zvopakujem pro začátek normální einklapy se zatáčením jak ti budu řikat. Po včerejšku bych to ale moc zatim nerozsvěcel, jo?  Tak mi poleť nad tu vodu a v klidu, jo? Strhneš pak tu půlku padáku jak tangáče nějaký babě! Klapni mi levý ucho, jestli si rozuměl, jo?“

Klapu.

„Martine, druhý levý, ucho!!“

O-ou. Dál se podívejte sami…

„V klidu, buď v klidu, nemůžu nastartovat loď! Vestu si nafoukni!“

Celý zbytek dne byl ve znamení sušení mojí výbavičky. Oba padáky, neb se namočila i záložka, uschly za chviličku. Nejhůř na tom byla sedačka. Rozebrali jsme jí na prvočinitele, vyndali všechny chrániče z obalů a ždímali a ždímali. Večer bylo celé to lego zas složené, za světla reflektorů jsme nějak zmuchlali i záložák (rozhodl sem se ho neházet a všechny „figury“ rozebrat ). Další ráno jsem si při prvním letu připadal jak v pročůranejch plínkách a na noc ošetřoval vlčka.

A jak správně žbluňknout a neutopit se? Tady je návod!

1. Nepropadat panice a sledovat situaci

2. Otočit padák po větru, nechat ho letět a víc mu to nekazit (krásně se bude po přistání snášet před vás a vy získáte čas zmizet)

3. Cca 50 metrů nad vodou rozepnout postroj, pokud máte záložku na břiše, odložte jí stranou

4. Nafouknout si záchrannou vestu, pokud jí mám (v případě blízkosti jezera nebo moře doporučuju lítat se samonafukovací vestou začátečníkům i „kofrům“)

5. Vykroutit se nyní i ramenních popruhů (s nafouknutou vestou ve vodě se z nich špatně vyplavává)

6. Jakmile se blíží hladina zaklonit se v sedačce, ruce na obličej, kopyta nahoru a snažit se tak zůstat co nejdýl, dokud se nezastavím a nepřetočím na nos

7. Když už jsem ve vodě na nose a to sakra dobře poznáte, je sakra studená, okamžitě plavat pryč od sedačky a šňůr co nejdál!

8.  Hlídat si, aby o mě záchranáři stále věděli a neurazili mi jakoukoli část těla lodním šroubem jen proto, že jsem v šoku tiše jak rybka

9. Když už se do nějaké šňůry chytím, okamžitě jí přeříznout nožem, než se začne utahovat

10. Po vytažení poděkovat všem zúčastněným (i Pánubohu), zapít to, oslavit a zasmát se tomu

Jen pro zajímavost: samonafouknutí samonafukovací vesty aktivované vodou mělo prodlevu 20 vteřin, což je docela dost ; v pytlíčku zatavené doklady se rozpily, stejně jako kdyby byly v kapse, doporučuji je mít zalaminované; vysílačka nadále fungovala 15 minut, pak zkolabovala, po usušení funguje dodnes; záložák balit za světla, mít dost rezervních gumiček; do výbavy zařadit nožoháček na šňůry; a v neposlední řadě NEPŘISTÁVAT DO VODY!!!

S modrou oblohou Váš Plaváček

Letové místo